Má dcera

Jak jsem se učila chodit a začala běhat.

Matně si vybavuju čas, kdy mě v nemocnici poprvé nasoukali do atlanta dlahy. Musela jsem vypadat jako Forest Gump v dívčí podobě, ale naštěstí jsou mé vzpomínky na to období hodně zastřelé. Se „stroječkem“ jsem žila myslím tak rok, než jsem byla poslána na radikálnější řešení mého problému. Operace levé kyčlelní jamky, kdy se vzal štěp kosti z pánve a přišrouboval se ke stříšce kloubu, tak, aby nevyskakoval a já se mohla nějak pohybovat. Proběhlo to myslím docela úspěšně (až na neopatrné vytrhnutí stehů, kdy to sestřička vzala i kusem mě), takže mohl natoupit zákon schválnosti a celý ten kolotoč jsem si o rok později zopakovala na pravé straně.

Celková diagnóza byla stanovena jasně – Morbus Perthes.

Abych měla jako aktivní dítě o zábavu postaráno, byla jsem po každé operaci uvězněná na dva měsíce v sádře. Uvězněná doslova – od pasu až ke konečkům prstů na nohou. Znáte ten pocit, když máte sádru a svaly vám pak ochabnout tak, že jsou skoro neovladatelné? (Nebo jako černošky se svými krásnými kruhovými ozdobami na krku.) Tak přesně to se mi stalo s oběma nohama. Byly tenoučké a tak slabé, že jsem se v sedmi letech učila znovu chodit jako malé dítě. (Ale měla jsem thigh gap! haha..)

A pak se mi roky slévají už jen do jedno velkého cvičení. Respektive „vojtění“. Jelikož mám otce fyzioterapeuta, tak jsem měla vlastně štěstí v neštěstí. Nutili mě do cvičení Vojtovy metodiky každý den a já každý den úpěnlivě odporovala a tak třikrát do týdne se rozbrečela, že je to nespravedlivé, když holky (ostatní sestry) cvičit nemusí. Kdyby ovšem nebylo mých neuvěřitelných a nesmírně trpělivých rodičů, nejspíš bych měla pořád levou nohu o 5cm kratší (jako jsem měla do mých 13ti let), kulhala bych a rozhodně bych mohla zapomenout na jakýkoliv jiný sport než šachy.

A jak to všechno dopadlo?

Cvičím pořád, i když si už jen zdokonaluji koordinaci těla. Pět let jsem tančila balet a čtyři roky latinu. Závodně jsem běhala dlouhé tratě a byla jsem pravidelným členem školního sportovního družstva. Pak jsem měla chvíli přešla na fitness posilování, ale brzy jsem se vrátila k běhu a tanci, který miluju. Nikdy nebudu úžasná tanečnice s rozsahem obou provazů a rozštěpu, protože mi v tom moje vlastní kosti brání, a tak ani nikdy nebudu nejrychlejší běžkyní. Ale ten pocit, že běžet můžu, a že se moje sílící nohy pohybují vždy o kousíček dopředu je něco nepopsatelného!

PS: A šachy neumím. 🙂

Komentáře jsou vypnuty.